Ako chlap nesie, že nemôže splodiť potomka?

Nemyslite si, ze to zalezi na kazdem konkretnim chlapovi? Tady vazne nejde pausalizovat: „vsichni chlapi“ nebo „vetsina chlapu“.

Nekdo se s tim vyrovna a zije s tim (takove pary mohou deti adoptovat, pokud ho chteji a nevadi jim to); jiny se s tim nevyrovna a povazuje za hanbu nekoho adoptovat, nebo proste vi, ze by to dite rad nemel (a je zase dobre, ze to nazna hned na zacatku a ne az ma to dite, kteremu by to daval najevo).

Muzu to prenest i na zenu, tam se jedna o totez. Zrovna jedna znama, kterou nebudu konkretizovat, ma ten problem – a rozhodli se s manzelem, ze pokud nebudou mit sve dite, tak ze nebudou mit zadne. Takze jsem o tom docela premyslel, mluvil s nimi o tom, tykat se to muze kazdeho, vcetne me nebo vas (napr. po nejakem urazu). Diky tomu, ze jsem nad tim premyslel, jsem naznal, ze mam deti rad a kdyzby k necemu doslo, snazil bych se to nejak obejit – treba adopci. Otazka samozrejme je, jestli a pokud k necemu takovemu dojde, na to nezmenim nazor, protoze cloveku se vsechny hodnoty po hodne neprijemnem zasahu nektere hodnoty meni, ale v soucasnosti mam jasno: deti bych jednou chtel, mam je rad – a kdyzbych musel, tak bych zvolil radeji adopci, nez zivot bez ditete.

Ted jak jsem psal, tak jsem se zaobiral adopci – jsou dalsi moznosti – umele oplodneni a to jak s vami coby s darcem (ktera se mi libi jeste vice, nez adopce), tak s darcem nekoho jineho. Darcem od nekoho jineho – tahle moznost se me osobne vnitrne nezamlouva.

Ale to jsou samozrejme jen me hodnoty. Dokonce jeste konkretizuji: me prozatimni hodnoty. At si rika kdo chce co chce, po vyssim zasahu se mu mohou hodnoty zmenit a proto radeji zminuji slovicko „prozatimni“.

Tak, že to väčšinou zvalia na svoju partnerku, v nich nikdy nemôže byť chyba.