Je pravda, že krátce po sovětsko-jugoslávské roztržce bylo v Československu zakázáno číst List Titovi?

List Titovi – podle pravopisu to vypadá, že máte na mysli biblický List Titovi.

„List Titovi je součást Nového zákona, jeden z tzv. pastorálních listů, připisovaných apoštolu Pavlovi. Byl napsán řecky, snad v letech 63–67 ve vězení v Římě. O autorství listu však mnozí pochybují, hlavně na základě jazykových důvodů. atd.“
https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/List_Titovi
–
Pokud někdo psal jugoslávskému J. B. Titovi, tak by mu poslal list, nikoliv List, ale ten by se určitě zveřejnil, protože šlo tehdy o „nepřítele“.

Takže otázka je nepřesně formulovaná – náboženství x politika.

Pochybuji, že se u nás četl List Titovi, protože se týkal negativního vztahu k náboženství.

V tomto článku mi to není dost jasné, ale je to pravděpodobné.

http://henrykla­hola.nazory.cz/jug­.htm

Dne 27.března 1948 sovětské nejvyšší stranické a státní vedení totiž poslalo nejvyššímu stranickému a státnímu vedení Jugoslávie list, ve kterém ho obviňuje se zaostávání socialistické revoluce v Jugoslávii. Objektivně byla tato kritika zcela absurdně nesmyslná a nepochopitelná. Jugoslávie byla totiž v té době absolutně nejvěrnějším spojencem Josifa Visarionoviče Stalina Stalina a navíc ještě k tomu mimo samotného Sovětského Svazu v žádné jiné evropské zemi nepokračovala socializace ekonomiky tak rychle, nikde nebyla socializace tak radikální a ani se tato socializace ekonomiky nikde nedostala tak daleko, jako tomu bylo právě v samotné Jugoslávii.

Počátkem května 1948 pak sovětské vedení poslalo jugoslávskému vedení druhý, ještě ostřejší list, ve kterém ho ještě absurdnějším způsobem obviňuje že prý na venkově řádí kulacké živly atd. Přitom ve skutečnosti byla provedená pozemková reforma a celková socializační zemědělská politika nového Titova režimu v Jugoslávii, která byla tak velice radikální, že se to okamžitě projevilo v radikálním poklesu produkce potravin; a Jugoslávie, která byla před válkou “obilnicí Evropy” teď najednou sama začala pociťovat nedostatek potravin ve své vlastní zemi. Mimo samotného Sovětského svazu v té době nikde ještě nebyla provedena tak radikální plošná kolektivizace a združstevňování jako právě v Jugoslávii. Přesto však zcela nepochopitelně a nelogicky sovětské vedení ze zaostávání a pravicového jakéhosi kulackého nebezpečí obviňuje Jugoslávii, ačkoliv ve skutečnosti v té době byla Jugoslávie úplně v čele “pokroku” všech evropských zemí, které se po druhé světové válce vydali na “cestu budování socializmu”, ba dokonce v roce 1948 byla reálná síla domnělé “pravicová opozice” v Jugoslávii při srovnání se všemi ostatními novými socialistickými zeměmi zcela evidentně opozicí úplně nejmarginálnější. Přesto však ale navzdory těmto faktům zcela nesmyslně sovětské vedení kritizuje z “nedostatků” Jugoslávii, ačkoliv – ze svého sovětského ideologického zorného úhlu pohledu – paradoxně právě v případě Jugoslávie má k tomu objektivně nejméně důvodů.

Tento druhý sovětský dopis byl psán rigorózním tónem, pozoruhodná je zejména pasáž o ješitnosti jugoslávského vedení Josipa Broza Tita, že příliš vyzdvihuje své vlastní úspěchy a urážlivě zdůrazňuje, že bez zásahu Sovětského svazu by revoluce proti nacistickému Německu v Jugoslávii nikdy nezvítězila – co je sice formálně pravda, nicméně totéž se ale v podstatě týkalo absolutně všech partyzánských odbojových hnutí ve všech zemích, které byli nacistickým Německem okupovány a proto tato výtka speciálně pro Jugoslávii nebyla ze strany sovětského vedení férová.

Současně se sovětské vedení rozhodlo s tímto dopisem seznámit představitele všech ostatních vládnoucích komunistických stran, kromě Albánie, která v té době byla momentálně na přechodnou dobu chvíli silně projugoslávská. Ze všech sovětských spojenců nejrozhodnější prosovětský postoj proti Jugoslávii zaujal nejvyšší maďarský představitel Matyás Rákosi, u kterého to bylo pochopitelné nejen kvůli tradiční nenávisti Maďarů vůči Jugoslávcům, ale i osobními pocity méněcennosti Rákosiho vůči jugoslávskému vedení, neboť jugoslávské stranické a státní vedení se z velké části dostalo k moci díky vlastnímu protinacistickému a protifašistickému partyzánskému odboji na rozdíl od pasivních maďarských komunistů, které k moci dosadili sovětské tanky. Pokud jde o další nejvyšší stranické představitele sovětských spojenců tak třeba říci, že v Bulharsko Dimitrov nepřímo a v Polsku Gomulka dokonce i přímo zapochybovali o správnosti sovětského protijugoslávského postoje. Pokud jde o Československo, již v květnu 1948 bylo československé vedení informováno o celé záležitosti. Moše Pijade vyjádřil rozpaky nad tím, proč jej odmítl Rudolf Slánský vůbec přijmout. Zajímavá je též informace Josefa Korbela – on pak emigroval, který byl velmi lojální k oběma komunistickým prezidentům – v Praze i v Bělehradě. Nový velvyslanec básník Jiří Toufar poslal dne 20.června 1948 zprávu do Prahy, že “nikdo s ním nechce mluvit, a pokud mluví, tak velice studeně a 29.června 1948 vyslanec informoval o rezoluci Informbyra a současné odpovědi jugoslávské vlády.

Na první sovětský list reagovalo jugoslávské vedení Josipa Broza Tita ještě velice smířlivě, dokonce Moskvě i nabízelo že provede nějaké personální změny, respektive obětuje nějaké obětní beránky, tj.lidi kteří by byli ze svých funkcí odvoláni a na které by se pak svalila všechna vina za skutečnou či domnělou špatnou činnost jugoslávských stranických a státních orgánů. Následně pak ještě jugoslávská diplomacie vyvinula veliké úsilí, aby tato nedorozumění sovětským orgánům vysvětlila, protože se domnívali, že zřejmě někdo nesprávně informoval o dění v Jugoslávii soudruha Josifa Visarionoviče Stalina, který pak tedy se takto vyjadřuje na základě svých nepřesných a nepravdivých informací o politické situaci v Jugoslávii a o postojích jugoslávského stranického a státního vedení Josipa Broza Tita.

Dne 9.května 1948 odpovědělo jugoslávské vedení Josipa Brota Tita na druhý sovětský list. Tentokrát již ale Jugoslávci odpověděli méně smířlivým způsobem. Globálně odmítly veškerá sovětská obvinění, zejména pak taky vyjádřili pevné rozhodnutí Bělehradu nezúčastnit se na nadcházejícím jednání Informbyra. V Jugoslávii na základě jednání Komunistické strany Jugoslávie bylo dospěno dále k rozhodnutí svolat sjezd strany, což byl racionální krok a zejména díky tomuto rozhodnému kroku se jugoslávskému vedení Josipa Broza Tita podařilo posílit své mocenské postavení ve straně i státě. Nejvyšším stranickým orgánem je sjezd strany a mimo období sjezdu Ústřední výbor, který měl v té době v Jugoslávii dosti nejisté složení. Ústřední výbor byl svoláván “ad hoc” ve velice nepravidelných intervalech, část jeho členů zahynula za druhé světové války a ostatek byl porůznu do Ústředního výboru všelijak kooptován. Na rozdíl od stranických a státních představitelů ostatních spojeneckých států Sovětského svazu ve střední a jihovýchodní Evropě mělo nejvyšší stranické a státní vedení Jugoslávie ještě stále podporu rozhodující části jugoslávských obyvatel, kterou získalo za své zásluhy v boji proti nacizmu a fašizmu v čase druhé světové války, a kterou ještě ani v poválečném období nestihlo ztratit.
Po druhé odpovědi jugoslávského vedení Josipa Broze Tita se Josif Visarionovič Stalin na čas snažil lavírovat. Do Bělehradu byl vyslán šéfredaktor Piotr Ludin, který měl za úkol přemluvit nejvyšší jugoslávské stranické a státní představitele, aby se přece jen zúčastnili nadcházejícího jednání Informbyra. Piotr Ludin navrhoval, že by se jednání mohlo uskutečnit – nejprve – na Ukrajině a pak později v Bukurešti a že by se na ní mohl zúčastnit i samotný soudruh Josif Visarionovič Stalin, kterému by pak nejvyšší jugoslávští představitelé všechno mohli osobně vysvětlit a tak prý by mohli být urovnány vzájemné spory mezi Sovětským svazem a Jugoslávií. Nejvyšší jugoslávský představitel Josip Broz Tito však všechny tyto návrhy odmítl, protože si byl velice dobře vědom, že pokud by se zasedání Informbyra uskutečnilo v kterékoliv socialistické zemi – kromě samotné Jugoslávie – byla by účast na ní pro něj osobně zřejmě osudná. Věděl totiž velice dobře o tom, jak Josif Visarionovič Stalin v minulosti nechával likvidovat své skutečné nebo domnělé nepřátele.

Upravil/a: MonaLis

Pastorální list (z počátku letopočtu) nemá nic společného s novodobou totalitní politikou!
Takže jen další nemotorný pokus o slovní hříčku za pomoci paradoxu lháře, navíc naruby, protože logiku by měl zákaz vzpurné reakce Tita Stalinovi a ne výhružný dopis od generalisima, což rudý tisk rozvinul až k hysterii (krvavý pes Tito apod).
Kromě toho za totáče se nemuselo nic zakazovat, protože tuhá cenzura zatrhla jakékoliv „nežádoucí“ svobodné projevy.

Titus byl žák apoštola Pavla a dlouholetý spolupracovník, později biskup v Korintu, podle Tt 3,12 byl správcem obce na Krétě a podle 2Tm 4,10 odešel do Dalmácie. (L.P. 47 našeho letopočtu)
https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/List_Titovi
https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Paradox_lh%C3%A1­%C5%99e
http://www.to­talita.cz/vys­vetlivky/o_ti­toj_rozkol.php
https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Jugosl%C3%A1vsko-sov%C4%9Btsk%­C3%A9_vztahy
http://zpravy­.idnes.cz/krva­vy-pes-ci-svaty-josip-0yv-/zahranicni.as­px?c=A050516_171151_zah­ranicni_mhk

Zdroj: https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/List_Titovi

Upravil/a: Dr.Axl